Menu

Nekrolog na Václava Kollrose

Václav Kollros (*6. 6. 1944 – †8. 11. 2020)


Vašek Kollros byl aeroklubák v tom nejlepším slova smyslu. Nejenom výborný letec, dlouholetý reprezentant Československa v bezmotorovém létání a držitel několika rekordů, ale také výborný kamarád a skvělý vypravěč. Nikdy to nebyl člověk, který si přijde jen zalétat pro vlastní potěšení a pak jde spokojeně domů. Parta na letišti mu bývala vším. Ze slova aeroklub akcentoval tu druhou část – klub. Byl neúnavným organizátorem každoročních setkání bývalých i ještě aktivních pilotů a parašutistů. Po jeho odchodu už „Slunovraty“ nebudou nikdy tím, čím bývaly.

Dovolte mně i osobní vzpomínku. Letos jsem s Václavem prodiskutoval několik hodin a dlouhé chvíle při tom poslouchal jeho vyprávění. Napsal jsem totiž knížku o mém létání, která je ale v druhém plánu o létání pro radost a hlavně o strakonickém aeroklubu. Vašek byl první čtenář a recenzent ještě nedopsané knihy. Opravoval mě některé nepřesnosti a já se ho ptal, jestli je vhodné uvádět to a to, nebo jestli něco není moc dlouhé. Nadhodil jsem téma a Vašek povídal. Jedna kapitola knížky Mezi námi piloty se proto jmenuje Václav vypráví a je o tom, jak dělal diamantové převýšení v bouřkovém mraku.

Vašku, i když už mezi námi nejsi, při čtení tvého vyprávění, slyším tvůj nezaměnitelný hlas i smích. Budeš nám chybět. Zdeněk Junek

Václav vypráví
… „Z prvního mraku jsem vypadl ve třech a půl tisících. Jenže jsem neuměl vletět ze strany do kongestu a ustředit se v mraku, a tak jsem vždycky sklesal pod základnu a znovu ustředil stoupák a šel do mraku zespoda. Těch pokusů, při kterých jsem se vyšplhal přes tři tisíce, bylo celkem pět. To už jsem byl ve vzduchu přes čtyři hodiny! No a pak jsem nad Předslavicemi u Volyně uviděl kongesťák, který měl na výšku určitě přes pět tisíc… Pod černou základnou jsem ve výšce 2 000 metrů ustředil stoupák, který stále zesiloval, až se mně hrubý variometr, který ukazoval do patnácti metrů za vteřinu, zasekl na doraz. Výška přibývala hodně rychle a všechno běželo jako na drátku až do tří tisíc, kdy začalo hustě pršet. V orlíku kapky dělaly pěkný randál, ale protože jsem pořád stoupal, pokračoval jsem v točení. Ve třech a půl tisících se déšť změnil v kroupy a v letadle nastal opravdový rachot. Nevím, jak byly ty kroupy velké, ale asi dost, protože urazily kolečko větrání a dvěma větracími dírkami se mně sypaly mezi kolena. Věděl jsem, že by to chtělo okamžitě opustit prostor krupobití, ale nevěděl jsem, kterým směrem a tak jsem točil dál. To už jsem byl výš než čtyři tisíce a vário bylo pořád na doraz. Díval jsem se, jak výškoměr leze prudce nahoru a říkal si, že když tu vydržím ještě minutu, budu mít diamant. Nakonec jsem to narovnal v 5 750 metrech a vypadl z krupobití. Těšil jsem se, jak vyletím z mraku skoro čtyři tisíce nad základnou a rozhodl se srovnat točení, až budu mít západní kurz. Při západním větru byla totiž největší šance, že se budu vzdalovat od jádra mraku s lijákem a kroupami, když poletím právě na západ. Jenže zastavit točení podle leteckého kompasu není žádná legrace… Když jsem srovnal zatáčkoměr a příčný sklonoměr, měl jsem na kompasu sever. Protože jsem nikdy netočil v mraku doleva, nemohl jsem se vrátit o devadesát stupňů a raději zkusil dotočit třistašedesátku na západ. Mezi tím jsem se dostal do silného klesání, tak jsem to po třech pokusech vzdal a rozhodl se vytáhnout brzdicí klapky. Jak jsem sahal po páce klapek,
přeskočily z mé ruky na táhlo modré jiskry, určitě třícentimetrové. Pak jsem řízenou zatáčkou na brzdách sklesal až pod základnu. Ten kongestus se změnil v osamocený bouřkový kumulonimbus, nikde jinde v okolí jsem bouřku neviděl. Přistál jsem po více než pěti hodinách letu a hned kontroloval éro, jestli se s ním nic nestalo. Kromě toho utrženého větracího kroužku jsem objevil jenom tři čtyři ťupky na výškovce, které se daly snadno zakytovat a přelakovat.“